Abstrakt
Clánek se zabývá analýzou vnitrní politiky Afghánistánu po roce 2001, hodnotí výsledky, kterých bylo dosazeno pri budování státu. Tyto výsledky poté v záveru promítá do mozností, jak k Afghánistánu pristupovat v souvislosti s odchodem ci omezením zahranicního vojenského kontingentu v zemi. Za jeden z hlavních urcujících faktoru vývoje v zemi povazuje nadále se prohlubující fragmentaci, rozsírení rozporu mezi afghánskými etniky ci jednotlivými klany, které podtrhují odlisné prístupy jednotlivých polních velitelu k budování státu. Tato fragmentace muze po odchodu spojeneckých vojsk vést k novému kolu vnitrního ozbrojeného konfliktu. Mezinárodní spolecenství má pritom limitované prostredky i omezený vliv v zemi, který by tomuto vývoji prípadne zabránil.
Abstract
The article focuses on the analysis of the internal politics of Afghanistan after 2001 and evaluates the results of state- and nation-building. The emphasis on internal politics is the only possible way to understand the processes in the country and work out the strategy for the country after the planned withdrawal (or limitation) of foreign troops from the country. In this context, the fragmentation and deepening cleavages among various social strata in the country (ethnic, sub-ethnic) is considered to be a crucial determinant of the development in the country. Several power groups define diverse attitudes towards the character of the future Afghan state. These circumstances could lead to the new round of the military conflict after the removal of foreign troops which are considered as a negative factor by a large part of the Afghan elite, albeit they serve as one of the stabilization factors in the country. However, the international community has (and will have) limited tools and influence to prevent any prospective conflict in the country.
Klícová slova
Afghánistán, vnitrní politika, konflikt, Tálibán, fragmentace.
Keywords
Afghanistan, Internal Politics, Taliban, Conflict, Fragmentation.
ÚVOD
Smrt Usámy bin Ládina rozvírila v odborných i novinárských kruzích nové kolo diskusí o odchodu amerických vojsk z Afghánistánu a obecne o budoucnosti této zeme. Vtdyt smrtí nejhledanejsího teroristy sveta doslo k naplnení jedné z hlavních prícin vpádu spojeneckých vojsk do Afghánistánu na podzim 2001. Afghánistán se po dobu prítomnosti spojeneckých vojsk výrazne promenil - byla výrazne zvýsena (ci spíse normalizována) gramotnost, predevsím dívek, vystavena rada objektu infrastruktury a zeme se otevrela pro zahranicní investice (jakkoliv problematické). Vyrostla skupina lidí, kterí si pamatují konflikt v zemi, vládu Tálibánu a jsou ochotni podporovat ukoncení vnitrních boju a podporovat kohokoliv, kdo by v tom chtel pomáhat. Nelze vsak zastírat, te se tato umírnená skupina lidí jenom tetko prosazuje k moci, jestlite nejsou odstraneny hlavní prekátky bezkonfliktního vývoje v zemi.
Posttálibánský Afghánistán zdedil radu problému válecného konfliktu z let 1978-2001. Na prvním míste jsou to predevsím prohloubené spolecenské rozpory, zejména na etnické a regionální úrovni (oba faktory se pritom vzájemne prolínají). Po deseti letech posttálibánského vývoje se nepodarilo zlomit moc regionálních a lokálních velitelu.1 S ohledem na tuto fragmentaci moci, jejít pocátky lze spatrovat jit v dobe retimu Muhammada Da'úda v letech 1973-78, je nutno v prípade Afghánistánu analyzovat celou radu lokálních situací, které nemají vliv na centrální vládu, a které naopak centrální vláda není schopna pri jejich znacném mnotství a ruznorodosti kontrolovat. Lokální situací se nemyslí pouze situace v jednotlivých provinciích, ale predevsím v jednotlivých "panstvích" rozdelených mezi lokální polní velitele. Pouze tato hluboká analýza situací by nám umotnila udelat si obrázek o celém Afghánistánu. Polní velitelé a jiné lokální autority totit rozhodují o situaci na velké cásti reálne rozdelené zeme. Jejich interakce s ostatními "panstvími", schopnost spojovat "svá" území s vetsími celky vede k momentální stabilizaci ci destabilizaci urcité cásti Afghánistánu. Krome toho je zapotrebí i nadále pocítat s tradicním kmenovým a klanovým rozdelením a místními tradicemi. Tyto aspekty zustávají jedním z hlavních faktoru afghánské spolecnosti a nadále stimulují zejména lokální konflikty mezi vesnicemi, rody, veliteli ci jednotlivci. Tyto situace jsou navíc v promenlivém afghánském prostredí velmi nestabilní a mohou se výrazne menit.
Následující text se zabývá predevsím promenami vnitrní politiky Afghánistánu za posledních deset let. Jakkoliv totit vliv vnejsích aktéru mute pomoci urcitým silám v zemi, její vývoj vychází a bude vycházet predevsím zevnitr afghánské spolecnosti ci politiky. Na základe analýzy vnitrní situace v Afghánistánu lze totit uvatovat nad dvema základními otázkami, které si musíme polotit pred rokem 2014, tj. pred plánovaným statením cizích vojsk ze zeme nebo jejich výrazným omezením. Za prvé jsou to perspektivy vývoje zeme bez spojeneckých vojsk ci s jejich omezenou prítomností a také s nitsí zahranicní podporou. A za druhé je rovnet treba premýslet nad mírou a formou dalsí vnejsí angatovanosti v zemi.
Cílem textu je proto analýza výsledku budování nového afghánského státu, a to jak v rovine formální, tak i neformální. V této souvislosti je taktét duletité ukázat na promenu hnutí Tálibán, s nímt bude nutno v dalsím vývoji pocítat, at jit v jakékoliv podobe a bez ohledu na mínení soucasných západních spojencu prezidenta Karzáího. S ohledem na vývoj v zemi v posledních letech je nezbytné venovat zvýsenou pozornost fenoménu fragmentace zeme, která je urcujícím faktorem (nejen) soucasného Afghánistánu a jet se navzdory centralizacním snahám soucasného vedení i nadále prohlubuje. Z výse uvedených duvodu se clánek nezabývá vnejsími aktéry a jejich pozicí v zemi, prestote nelze vliv techto sil zcela poprít.
Výzkum soucasné situace v Afghánistánu vtdy pracuje se znacnými nepresnostmi. Lze být specialistou na urcitou oblast, cot vsak vubec neznamená znalost zbytku Afghánistánu. Z výzkumu jedné ci nekolika lokálních situací totit nelze vyvozovat závery platné pro celý Afghánistán. Avsak zkoumání celoafghánské politiky bez znalostí lokálních situací rovnet nebude komplexní. Ten, kdo by chtel zkoumat Afghánistán v jeho celku, tak bude vtdy bez urcitých cástí mozaiky. Není vylouceno, te práve z techto nejasných ci neznámých lokálních situací mute vyplynout sirsí kontext, podobne jako tomu bylo v roce 1994, kdy rada pozorovatelu (místních i zahranicních) na afghánském jihu nedocenila sílu a význam hnutí Tálibán.
PROBLÉMY BUDOVÁNÍ AFGHÁNSKÉHO STÁTU
Po prvních ctyrech letech budování formálních institucí afghánského státu bylo motné konstatovat dosatení cílu stanovených tzv. bonnským procesem z prosince 2001. Na nekolika zasedáních Lója Dtirgy, které byly povatovány za nejvíc legitimní orgán tehdejsího rozdeleného Afghánistánu, se podarilo shodnout se na nové ústave, povatované za nejliberálnejsí v krátkých dejinách konstitucního práva v zemi (jakkoliv i zde by mohla být provedena kritická analýza). Byly vybudovány základy státních institucí a probehly prezidentské a parlamentní volby. Pokud by nadále zustaly zachovány tyto státní struktury a postupne byly rozsíreny jejich reálné pravomoci na místech, bylo by zcela jiste motné casem hovorit o relativne úspesném budování poválecného afghánského státu.
Jestlite se vsak podíváme za kulisy tohoto ideálního obrazu, uvidíme prakticky stejné problémy, s nimit se setkáváme po celé období moderních dejin Afghánistánu. S ohledem na válecný konflikt jsou tyto problémy navíc obnatené ve své krystalické podobe. Implementace relativne demokratického systému do válkou zniceného a fragmentovaného Afghánistánu s reálne slabou vládou neumotnuje dost dobre ustát tlaky formací, které snahu o budování státu torpédují vlastními predstavami o usporádání afghánského státu. Tím spíse, jestlite je tento systém podporován prevátne zvnejsku, se mute predpokládané oslabení masivní vojenské prítomnosti cizích armád v zemi i snítení financní pomoci, která mj. financne udrtuje státní instituce pri tivote, ukázat pro stávající krehký systém osudným. Vytvorení a prvotní udrtení afghánské státní správy tak bylo pouze prvním krokem, který vsak casto zustal spíse na normativní úrovni.
Mezi jedny z hlavních problému politického systému v zemi patrí paradoxne samotná snaha o konsolidaci zeme. Centralizace afghánského státu stvrzená novou ústavou byla logickou reakcí na fragmentaci zeme. Udelení dostatecných pravomocí centrálním orgánum a predevsím prezidentovi zeme byly patrne jedinou záchranou pred pokracujícím rozpadem zeme. Centralizace vsak nebyla doprovázena legitimizací nové moci. Sjednocujícím prvkem se nestal ani návrat krále Muhammada Záhira sáha z emigrace.2 Bývalý král sice nepostrádal urcitý legitimizacní prvek a respekt znacné cásti populace bez ohledu na etnickou príslusnost, avsak jeho reálný vliv se pri existenci silných regionálních tlaku ukázal jako minimální pro legitimizaci stávající vlády. Navíc byl král vnímán jit jako figura stojící mimo afghánskou spolecnost (mj. i kvuli dlouhodobé emigraci). Po jeho smrti navíc zmizel i tento faktor a nebyl dosud nicím nahrazen. Je ostatne otázkou, zda vubec bylo motné nalézt adekvátní náhradu.
Samotná centralizace zeme byla nadto provedena casto nevybíravými zpusoby. Jit pri prijímání nové ústavy byly dokumentovány prípady nuceného konsenzu, výhrutek, korupcního jednání, které postitenými nebudou zapomenuty.3 Tyto zpusoby samy o sobe nejsou nicím novým v (nejen) afghánské politice, naopak jsou (chtelo by se ríci bohutel) soucástí politické kultury této zeme. Nová afghánská politika po roce 2001 se tak ocitla v zacarovaném kruhu, kdy je stát budován na základech staré politické kultury se starými kádry vychovanými v tomto duchu. Snaha reformovat tuto politickou kulturu tradicními i ne zcela cistými metodami podkopává celý proces budování státu.
Samotný akt prijetí ústavy, respektive diskuse pred konstitucní Lója dtirgou ukázala, te Karzáí i ostatní vlivné osobnosti myslí v intencích aktuální taktiky a postrádají reálnou dlouhodobou strategii. Tak lze potom charakterizovat celou politickou scénu Afghánistánu. Rozhodnutí jsou determinována aktuálními lokálními situacemi a rozlotením sil mezi regionálními lídry a centrální moc, která je sama ukotvena v urcitém etniku, regionu ci klanu a rodine. Tento stav je sice betný u vetsiny tzv. demokratických i nedemokratických retimu, nicméne ve znacne fragmentované zemi typu Afghánistánu vyvolá jakékoliv závatnejsí rozhodnutí zmeny lokálních situací, preskupení polních velitelu mezi jednotlivými tábory ci do rad protivníku budování státu (at jit jde o Tálibán ci kohokoliv jiného). Tyto situace je potom zapotrebí resit, címt se dostáváme do bludného kruhu akcí a reakcí.
Snaha centralizovat vládu paradoxne a v kontrastu s výse uvedým vedla Karzáího k nutnosti spolupracovat s dalsími regionálními veliteli, bez nicht by základní konsolidace území nebyla ani v nejmensím motná (jakkoliv je tato situace v ocích jeho soukmenovcu a klientu ne prílis prijatelná). Výsledkem byly výrazné presuny ve funkcích mezi nejvýznamnejsími regionálními veliteli a snaha oslabit jejich vliv zapojením do ústrední vlády.4 Zároven je jinak zcela legitimní snaha prevedení dosavadních príjmu techto lídru do státní pokladny vedla k hledání nových zdroju zisku na vydrtování vlastních klientu v loajalite. Tyto príjmy se potom obvykle nacházely v sedé ekonomice.5 Ve výsledku nedocházelo k centralizaci, nýbrt k dalsímu pokracování fragmentace Afghánistánu.
Urcitá formální liberalizace politického systému pomocí vseobecných voleb rovnet umotnila zvýsit roli a prestit regionálních velitelu. Tato skutecnost se odrazila v krajne vyhraneném hlasování v prezidentských volbách v roce 2005 i 2009, kdy jednotliví kandidáti získávali podporu predevsím ve "svých" regionech, tj. ze stejného regionu, od téhot etnika ci subetnické skupiny.6 Tímto zpusobem doslo k prohloubení fragmentace zeme, která dosáhla úrovne hrozící opet postupným rozpadem jednotného státu.
Ukazuje se také, te vetsina clenu parlamentu tét posiluje predevsím vlastní regionální struktury, které jim umotnily zvolení. Prezident a parlamentní vetsina proto dnes casto stojí na znacne protichudných pozicích. Prezident se proto snatí "vysachovat" cleny dolní komory parlamentu (pomocí kádrových rotací, jako napríklad nedávného zbavení mandátu pro 62 poslancu snemovny (Wolosi Dtirga), dolní komory parlamentu, pro údajné problémy pri volbách v roce 2010) a zavést prímou kontrolu nad nekterými strategickými rozhodnutími (viz príklad smlouvy Afghánistánu s USA resené na manipulovatelné Lója dtirze). Predstavitelé parlamentu, jehot podstatnou cást tvorí víceméne protipastunská opozice, se vsak s tímto krokem nemohou smírit. Tím dochází k dalsímu rozdelení mezi zákonodárný sbor a vládu prezidenta Karzáího legitimizujícího svá rozhodnutí pomocí nestandardních nástroju typu Lója dtirgy. Parlament vsak mute takto zpochybnit i legitimitu Hamída Karzáího, cot vsak patrne nebude nic platné, nebot Nejvyssí soud, poslední instance v techto prípadech, je plne pod kontrolou Karzáího.7
Fragmentace politického prostredí Afghánistánu, která je jednou z charakteristik soucasného vývoje (a bude jeste analyzována dále), vede ke zcela rozdílnému videní situace zvencí a zevnitr. Zatímco zahranicní spojenci zacínají ve svetle jakoby upevnujícího se retimu prezidenta Karzáího doufat v prekonání politické fragmentace zeme, místní i lokální elity i nadále povatují soucasný stav za prechodný a otevrený dalsímu vývoji (obvykle ve svuj prospech). Jednota Afghánistánu sice existuje, nicméne je velmi krehká a prítomnost cizích vojsk je paradoxne jedním z tmelu této jednoty. Lze ocekávat, te po odchodu spojeneckých armád - at jit povatovaných lokálními autoritami za spojenecké ci neprátelské - dojde k odstranení tohoto tmelu. Dalsí vývoj potom hrozí novým kolem fragmentace zeme, nejprve pod taktovkou politického boje o ovládnutí Kábulu po prezidentu Karzáím, pozdeji se mohou pridat i vojenské strety. Je jisté, te katdý z pretendentu na post afghánského prezidenta má nebo bude mít znacnou podporu ve svém regionu a slabou podporu mimo nej. Shoda na jednom kompromisním kandidátovi, jakým byl prezident Karzáí, který "prisel" do urcité míry zvencí a byl zvolen mj. i pod tlakem velmocí, bude velmi obtítná.
PROMENY HNUTÍ TÁLIBÁN
Jako jeden z dalsích faktoru ohrotujících jednotu a budování nového Afghánistánu je oznacováno hnutí Tálibán. Je vsak na míste polotit si otázku, co vlastne dnes predstavuje toto hnutí a koho a jak svým jednáním ohrotuje. Z tohoto duvodu je tomuto hnutí venována zvlástní pozornost, pricemt je analyzována jeho soucasná struktura a prostredky, jimit ovlivnuje dení v Afghánistánu.
Vrcholné orgány Tálibánu tvorí i nadále konzervativní duchovenstvo, které bylo po roce 2001 odstaveno od ideového vlivu v zemi, stejne jako i od mnohých financních toku, na net bylo behem své nekolikaleté vlády napojeno. Tato skupina by patrne nebyla spokojena s jakoukoliv politikou ústupku Západu ze strany prezidenta Karzáího, ackoli se nekolikrát pokusil vyjít vstríc alespon urcité cásti duchovních.8 V rozsírení techto kontaktu vsak zabránil mj. i tlak nekterých spojencu na Karzáího s doporucením nevyjednávat s Tálibánem, ci alespon omezit vzájemné kontakty Tálibánu s nove budovanou státní správou.
Na vlastním území Afghánistánu se vsak vliv Tálibánu projevuje jak prímo, tak neprímo. Rada polních velitelu totit poutívá hnutí Tálibán jako nálepku, obchodní ci vojenskou znacku. Tito velitelé mohou (ale také nemusí) být napojeni na hnutí jako jeho klienti a propagátori a mohou se starat o své ekonomické a vojensko-politické zájmy ci zájmy samotného hnutí. Za znacku Tálibánu lze skrýt jejich lokální ambice a v prípade potreby provádet operace podle pokynu vedení hnutí. Je pritom prakticky nemotné odlisit, která akce je vlastní iniciativou a která je vedena v zájmu Tálibánu.9 Jitní a východní Afghánistán, jent je pod vlivem tohoto hnutí, tak pomerne presne odrátí situaci z první poloviny 90. let minulého století, kdy moc lokálních polních velitelu rostla.
Po roce 2001 tito velitelé casto pokracovali nejen ve faktickém vojenském, ale také hospodárském vedení svého "panství". V rámci mikroregionu meli nejvetsí financní motnosti (ty se mohly projevovat ve vlastnictví automobilu, kontrolou nad místním bazarem ci ochranou a výberem daní ze zemedelství, vcetne - alespon na nekterých místech - pestování máku). Tyto skupiny mají mezi sebou slotité a promenlivé vztahy, dochází k jejich stepení, ba dokonce nevrativosti a zároven opetovnému spojenectví.
Tálibán má na rozdíl od svých protivníku - Afghánské národní armády a vojsk ISAF - výhody znalosti a cástecne (jakkoli nezrídka vynucené) podpory místního obyvatelstva. Tato podpora nemusí nutne být na úrovni civilních struktur, lokálních elit ci betné populace. Tálibán ovládá celou radu území a pritom vyutívá nejvlivnejsí síly, tedy lokální polní velitele. Ti zároven potrebují pomoc Tálibánu, pokud chtejí i nadále drtet kontrolu nad urcitým územím. Afghánská národní armáda a civilní správa se svou nálepkou "pomahacu okupantu" není pro lokální velitele prílis atraktivní, nebot není casto v ocích rady lidí legitimní a její podpora se mute (s vyschnutím podpory zvencí) stát znacne nejistou. Zapojení do státních struktur je tak pro velitele spíse nevýhodné, nebot by mohli prijít o vliv nad svým panstvím. Tálibán je schopen tohoto faktu velmi vhodne ideologicky i vojensky vyutít. Jeho výhoda je navíc v prutnosti, s jakou jsou schopni se prizpusobit aktuálnímu vývoji a vytváret menící se lokální situace, které je pro lidi zvencí (spojenecká vojska i afghánskou armádu) znacne obtítne vubec rozpoznat, natot postihnout a analyzovat.10
Hnutí Tálibán mute také s úspechem vyutívat negativistickou taktiku, pri nít stací poukazovat na neúspechy vlády v zemi (argument, který nelze pri nejlepsí vuli vyvrátit), tradicní i novodobé spory mezi jednotlivými kmeny, vesnicemi, vudci apod., zejména potom prítomnost zahranicních vojsk a jimi zpusobených ztrát na civilním obyvatelstvu (které lze zvelicit a propagandisticky prodat) a v dusledku také na zahranicní NGO a PRT, které mohou být snadno oznaceny negativními nálepkami bez ohledu na bohulibou a prospesnou snahu o rekonstrukci zeme.11 Tetkopádnost, neefektivita a dlouhodobý horizont výse uvedených aktéru jsou totit spojeny se zklamáním, které predcházelo ocekávání rychlé nápravy lokálních pomeru. Tento místní neúspech centra se stal v ocích místní populace znacne degradujícím prvkem (vsichni prece ocekávali rychlou a viditelnou pomoc).
Ve svete aktuálních koalicí a patronsko-klientských spojenectví, do kterých se Tálibán podle své potreby a motností zapojuje, se hnutí mute stát velmi úspesným pri získávání nových rekrutu, lokálních velitelu, ci alespon pri zastrasení tech, kterí spolupracují s "cizinci" nebo s vládními orgány. Podle tradice je silnejsí a mocnejsí ten, jent dokáte zaplatit více bojovníku.12 Lokální zdroje (výpalné, obchod s narkotiky, únosy apod.) jsou obvykle méne jistým, ba dokonce problematickým zdrojem príjmu pro lokální velitele.13 Tálibán, jako "domácí" síla (na rozdíl od afghánské armády ci sil ISAF), je navíc vnímán jako úspesná znacka (prinejmensím na úrovni propagandy). Pro tálibánce se statusem úspesných "podnikatelu" je tudít mnohem jednodussí vystupovat v roli "svých" a "správných".
Celý výse uvedený komplex problému umotnuje spickám Tálibánu získávat kontrolu nad jednotlivými oblastmi pomocí výzev k jednoduchým a krátkodobým resením. Zároven se tak Tálibán ukazuje jako znacne amorfní uskupení, cot je patrne duvodem selhání jinak dobre myslené strategie zapojení "umírnených" stoupencu Tálibánu do stávající vlády. Pri blitsím zkoumání se totit ukázala absence osobností i celých skupin ochotných k jednání. Ackoliv jsou predstavy jednotlivých lokálních velitelu pod vlivem Tálibánu ruznorodé, pri podobné roztrístenosti hnutí nelze rozpoznat "názorová krídla hnutí", tím méne s nimi vstoupit v jednání.14
POKRACUJÍCÍ ROZKOL AFGHÁNSKÉ SPOLECNOSTI A ELITY
Po svrtení tálibánské vlády jit spolecnost a elity jednotlivých regionu prestaly být spoutány jednotným retimem, byt radikálního smeru, a doslo fakticky k opetovnému rozdelení Afghánistánu na zájmové zóny jednotlivých velitelu, a to v jeho podobe v letech 1992-1996. Situace se lisila instalací nové, v dané situaci kompromisní centrální vlády, kterou v roce 2002 uznávaly více ci méne vsechny strany. Jednotlivé frakce také nevedly tvrdé boje v regionech ani o Kábul. Nejednotnost a obcasné lokální konflikty o vymezení hranic své moci vsak zustaly trvale prítomny. Lze konstatovat, te práve nejednotnost zeme a absence sjednocujícího centrálního prvku patrí momentálne k hlavním problémum Afghánistánu.
Afghánstí králové se casto potýkali se vzpourami a problémy v jednotlivých regionech, avsak obvykle byli vnímáni jako symbol legitimizace jednotného státu. Tato koncepce se zacala paradoxne drolit s urèitou politickou liberalizací v 60. letech. Právì pokus o vytvoøení liberálnìjsí monarchie s prvky demokratického zøízení a soutìþí politických stran vyústil v zaloþení øady legálních i pololegálních uskupení nejrùznìjsí ideologie. Mnoþství a rùznorodost tìchto názorových skupin a zároveò nevypracované mantinely jejich vedení (zákony o politických stranách a volbách apod.) a navíc podpora vybraných skupin zvenèí (z obou stran tehdy bipolárního svìta) nakonec vedly v nevraþivost mezi jednotlivými skupinami a pozdìji v otevøený boj.
Znaèná èást dnesní intelektuální elity Afghánistánu, stejnì jako politické elity v èele s Hamídem Karzáím, vidí ideální a èasto idealizovaný obraz Afghánistánu pøed rokem 1978, pøípadnì pøed pádem prezidenta Nadþíbulláha v roce 1992. Ve svìtle pozdìjsích konfliktù, zhroucení státu a hospodáøského rozvratu zemì se skuteènì mùþe relativnì bezkonfliktní a liberální doba vlády krále Muhammada Záhira sáha zdát témìø idylickou. Je si vsak nutno uvìdomit, þe Afghánistán této doby byl spíse procedurální demokracií (ostatnì podobnì jako dnes) s obrovskou korupcí.15 Z tohoto dùvodu je pomìrnì scestné idealizovat Afghánistán pøed rokem 1978 a zejména glorifikovat jakoby demokratické zøízení v zemi v podobì konstituèní monarchie a pozdìji republikánského reþimu. Návrat do této doby jiþ není moþný právì s ohledem na pozdìjsí fragmentaci zemì.
Pøevratem z roku 1978 doslo k pøevedení bojù jednotlivých skupin z politické na vojenskou úroveò, dále zesílenou vpádem sovìtských vojsk a postavením Afghánistánu jako teritoria vzdálených bojù supervelmocí v rámci studené války. Pøes nesporný význam vnìjsího zasahování do afghánských záleþitostí vsak v Afghánistánu probíhal pøedevsím vnitøní konflikt. Reþim Lidovì-demokratické strany Afghánistánu a odpor proti ní vedl k rùstu ambicí jednotlivých regionálních vùdcù a vytváøení jejich vojenské moci. Po pádu prezidenta Nadþíbulláha se vítìzové nebyli schopni dohodnout na rozdìlení moci a vypuklo nové kolo konfliktu, jeþ mìlo na dalsí vývoj devastující dopad a vedlo k definitivnímu rozdìlení formálnì jednotného Afghánistánu. Od doby pøevzetí moci dynastií Durrání v 18. století patrnì nikdy nebyla zemì takto roztøístìna. Vláda hnutí Tálibán v letech 1996-2001 dokázala silovým zpùsobem potlaèit odstøedivé ambice (kromì nìkolika ohnisek odporu v severovýchodním Afghánistánu), avsak vítìzné taþení tzv. Severní aliance v roce 2001 tyto rozpory opìt obnovilo.
Faktory nové fragmentace Afghánistánu lze rozdìlit na tøi hlavní skupiny - politické ambice jednotlivých vùdcù, rozdílné pøedstavy o vedení zemì mezi Karzáího administrativou a regionálními a lokálními veliteli a také rostoucí etnické rozdìlení spoleènosti.
První pøípad vyplývá z vývoje Afghánistánu po více neþ dvaceti letech pøedchozího konfliktu. Zejména v boji proti reþimu Lidovì-demokratické strany Afghánistánu a také sovìtské okupaci se vypracovalo nìkolik polních velitelù, jiþ získali velkou moc na územích, která mìli pod svou kontrolou. Ta byla velmi èasto provádìna systémem "klientù" - lokálních polních velitelù - jednotlivých okresech a mikroregionech, kteøí za svou vìrnost dostávali zaplaceno. Po pádu reþimu prezidenta Nadþíbulláha se tito lokální i regionální polní velitelé ocitli bez bojového protivníka, zároveò se vsak odmítali vzdát svých nabytých neformálních pravomocí a "panství". Ambice jednotlivých vùdcù na sebe proto musely logicky narazit, coþ bylo jednou z hlavních pøíèin vypuknutí obèanské války mezi vítìzi nad tzv. komunisty v letech 1992-1996. Zcela logicky byl tehdy hlavní výhrou Kábul. Po nástupu Tálibánu doslo k relativnímu uklidnìní situace, lokální i regionální velitelé se pokouseli o odpor proti novému pastunskému hnutí, uprchli do zahranièí nebo se naopak k Tálibánu pøidávali. V této dobì se také rozpadl systém vazeb mezi regionálními veliteli a jejich "klienty" - lokálními polními veliteli (typické napøíklad pro hnutí Dþonbesi Melli Abdula Rasída Dostúma). Tato skuteènost vedla po roce 2001 k dalsí fragmentaci Afghánistánu, ve které se èást moci v regionech rozdrobila mezi tìþko kontrolovatelné lokální polní velitele s jejich vlastními ambicemi. K tomuto procesu paradoxnì pøispìla snaha Karzáího administrace (za podpory Západu) centralizovat zemi a omezit vliv jednotlivých regionálních velitelù.16 Situace se v nìkterých regionech stala ménì pøehlednou, oslabila se kontrola z jednoho regionálního centra a vzrostla moc lokálních polních velitelù (bývalými klienty Dostúma, Mazarího, Mohaqqiqa èi Mas'úda), na nìþ bylo zároveò obtíþné dosáhnout úøednictvem Karzáího administrace, která na místech postrádala legitimizaci.
Mezi nejvyssí afghánskou elitou, reprezentovanou pøedevsím bývalými polními veliteli i lidmi Hamída Karzáího, stejnì jako ilegálnì pùsobícími lídry Tálibánu, rovnìþ docházelo k rozkolùm ohlednì dalsího vedení zemì. Pøedstavitelé tzv. Severní aliance byli do urèité míry odstaveni do více èi méne ceremoniálních pozic, zatímco do reálne vlivných funkcí byli dosazeni stoupenci, príbuzní i klienti Hamída Karzáího. Karzáí se vedle rady lidí ze svého kmene a obecne z Pastúnu obklopil logicky lidmi, jet znal z emigrace a kterí mu pomáhali lobovat za pomoc pro Afghánistán zvencí. Hrube receno tak lze afghánskou nejvyssí politickou scénu rozdelit na "západníky" (emigranti, kruh okolo Karzáího, vetsinou Pastúni), "mudtahedíny" (obvykle clenové bývalé Severní aliance s aureolou bojovníku proti Tálibánu) a "tálibánce" (bývalé i soucasné, vcetne tech, kterí pusobí v ilegalite, avsak i nadále si udtují svuj vliv alespon v nekolika regionech na jihu zeme). Hranice mezi temito kategoriemi nejsou vubec uzavrené, naopak dochází k rade "prestupu" a pruniku na nitsí i vyssí úrovni hierarchie. Zároven vsak tato situace vedla k celé rade neuspokojených ambicí, zejména velitelu bývalé Severní aliance. V letech 2002-2004 bylo motné pozorovat stoupající napetí mezi Karzáím a vlivnými veliteli. Po vzpourách vyvolaných stoupenci Ismaíla Chána a Abdula Rasída Dostúma se podarilo jakttakt utisit pocínající dalsí kolo obcanské války, a to inkorporací vlivných velitelu do vlády (Ismaíl Chán) nebo jejich odstavením (neúspesný pokus dostat do zahranicí Abdula Rasída Dostúma).17 Tím vsak doslo k definitivní likvidaci krehké koalice Severní aliance a Karzáího. Nové posty nicméne umotnily zachovat temto velitelum významné postavení (politické, vojenské a predevsím obchodní) ve svých regionech. Spolu s rostoucí ambicí príbuzných a známých Karzáího se zacaly tlumit reformní kroky. Postupne tak doslo k urcitému statu quo, tj. konzervaci neuspokojivého stavu zeme. V této situaci stojí na jedné strane vláda, které málo lidí verí, jet vsak buduje obrázek jednotného státu (byt s vlastním zkorumpovaným aparátem), na druhé strane velitelé (ci jejich následovníci, jako napríklad Ahmad Zija Mas'ud, bratr legendárního Ahmada sáha Mas'uda), kterí jsou momentálne pripoutáni ke Karzáímu docasným spojenectvím. Tretí stranou afghánské elity jsou zároven protivníci jak velitelu bývalé Severní aliance, tak i prezidenta Karzáího, kterí mají vlastní predstavu o politickém zrízení v Afghánistánu, zaloteném na prevaze etnické ci nábotenské. K nim patrí predevsím nejvyssí velení Tálibánu ci velitel Hizb-i Islámí (Islámské strany) Gulbuddín Hekmatjár s lokálními polními veliteli, kterí se k nim z urcitých duvodu hlásí, ale také rada lokálních velitelu, kterí jsou zklamaní ze své nedostatecné role v posttálibánském Afghánistánu.
Tretím problémem zeme jsou jeho rostoucí etnické rozpory. Role etnického faktoru po centralizacním období Tálibánu nadále vzrostla a národnostní príslusnost se stala významným kádrovacím faktorem.18 Veskeré zmeny v Kábulu jsou posuzovány (at právem ci domnele) z etnického hlediska. Urcitá cást emigrantských Pastúnu z okolí prezidenta Karzáího se snatí vykázat Nepastúny do tech sfér, které zaujímali pred rokem 1978, zatímco zástupci jednotlivých národností (zejména Tádtiku nebo Hazáru) získali v období obcanské války znacný vliv a podíl na moci, cehot se pochopitelne pouze velmi neochotne vzdávají.
Válkou byly posíleny stereotypy mezi jednotlivými etniky (ty jsou casto dále podporovány lokální propagandou) a jejich výsledkem je témer stoprocentní etnická loajalita vuci politickým autoritám z jednotlivých národností. Tato skutecnost se projevila jit v roce 2004 v dobe prezidentských voleb, kde vsichni kandidáti zaznamenali pronikavý úspech ve "svých" etnických regionech, zatímco v ostatních byly jejich zisky mizivé.19
Etnické rozdelení zeme lze tradicne demonstrovat na príkladu budování afghánských bezpecnostních slotek, které jsou casto postaveny na kmenovém základe. Po roce 2001 vsak zároven doslo k nucenému odzbrojení dosavadních, do znacné míry nepastunských milicí. Tato skutecnost pochopitelne vyvolala mezietnickou nevrativost, nebot mnohým vlivným Pastúnum se toto opatrení zdálo málo, z hlediska ostatních národností zase slo o zasahování do jejich vybojovaných práv. Prípady zneutívání pravomocí ze strany nových policejních ci armádních slotek vuci jiným národnostem jsou stále castejsí a nadále prohlubují stereotypy o "tech druhých". Se stejným problémem se potýká i nová afghánská armáda, pricemt jde o starou záletitost, kdy pro tádtické ci hazárské vojáky je obtítné poslouchat pastunského velitele a opacne.20 Jestlite budeme analyzovat jednotlivé operace afghánské armády, dostaneme se mezi dva mlýnské kameny. Pri nasazení vojáku v jejich "domovských" regionech nelze naplno pocítat s jejich loajalitou v bojis príbuznými, zatímco prítomnost vojáku z jiných regionu opet prohlubuje etnické stereotypy. Základy jednotné armády tak bude motné do budoucna znacne oslabit, ne-li zcela rozbít, a to nehlede na soucasnou loajalitu vuci vládnímu kurzu a jistému budovatelskému nadsení mnohých Afgháncu.
V posledních letech se zároveò projevily i nové faktory etnického rozèlenìní zemì. Dosud prakticky stranou zájmu stojí napøíklad problém Balúdþù, kteøí poprvé v afghánské moderní historii uplatòují separatistické sklony, koordinované a spojené s akcemi svých soukmenovcù v Íránu a zejména v Pákistánu.21 Etnické rozpory se projevují i v dosud relativnì klidné oblasti afghánského Turkestánu, tj. severních oblastí zemì s pomìrnì silnou pastunskou mensinou, jejíþ situace se v dobì prohlubujících se etnických rozporù znaènì komplikuje, a to vèetnì dosud nevídaných útokù na tuto mensinu. Tyto skuteènosti sice nejsou rozhodující v celoafghánské politice, na druhou stranu jsou právì tìmi lokálními událostmi, které pøispívají k fragmentaci zemì.
Rozpory vsak probíhají i uvnitø jednotlivých etnik, respektive jejich elit. Pokud se podíváme napøíklad na hazárské elity, je zde patrný urèitý generaèní spor mezi stoupenci starsích tradic na jedné stranì a stoupenci moderního svìta.22 Zejména mezi nastupující generací elit klesá popularita Íránu, zároveò je to, schizofrenicky øeèeno, klíèová zemì, kam Hazárové obracejí své nadìje na pomoc v pøípadì dalsí fragmentace zemì.
Na opaèném pólu stojí stále silnìjsí popularita tzv. Velkého Pastúnistánu, která poèítá se zmìnou stávající Durrandovy linie. Zároveò vsak není zcela jasné rozdìlení, které pastunské kmeny èi jejich èásti podporují zrusení této linie a které nikoliv. Idea Pastúnistánu vsak z celoafghánského pohledu rovnìþ pøispívá k rozèlenìní zemì, nebo se v ní fakticky poèítá s rozbitím Afghánistánu i Pákistánu, zmítaného rostoucími rozkoly politické elity, spoleènosti i projevy stále patrnìjsího radikálnì islámského faktoru.23
Uvedené tøi problémy tak ukazují alespoò èást komplexní mozaiky pøíèin souèasné situace v Afghánistánu. Sloþení této mozaiky pøedstavuje velmi jemnou a pøedevsím dlouhodobou práci. To vsak pøedpokládá nejen dlouhodobou centrální, ale pøedevsím silnou a legitimní vládu (ajiþ demokratickou èi nikoliv). Bez ní nebude moþné pøekonat odstøedivé tendence, rostoucí rozpory mezi jednotlivými skupinami. Latentní existence, èi dokonce rùst tìchto odstøedivých tendencí je záleþitostí vsech vlivných skupin, tj. nikoliv pouze Tálibánu, který je èasto povaþován za hlavní faktor destabilizace Afghánistánu.
ZÁVÌR
Po deseti letech budování státu nebyl splnìn ani jeden ze ètyø hlavních pøedpokladù, který by vzdálil perspektivu fragmentovaného Afghánistánu (centralizace moci, ovládnutí lokálních autorit a velitelù, masivní investice a vojenská podpora zvenèí a likvidace hrozby reinkarnace Tálibánu). Strategie rekonstrukce Afghánistánu se navíc ze strany reþimu Karzáího soustøedila do znaèné míry na restauraci pøedváleèného stavu z roku 1978 s ideou centralizovaného státu garantujícího politickou stabilitu.24 I tato myslenka byla a zùstává závislá na zahranièní podpoøe, která pøetrvá prozatím do roku 2014. Alternativní lokální pøedstavy o uspoøádání státu (Severní aliance, Tálibán) poèítaly s formálnì jednotným, ve skuteènosti vsak s rozdìleným Afghánistánem, pøípadnì s pøevahou urèité etnické èi spoleèenské skupiny (Tádþikové, Pastúni, duchovenstvo apod.). Tyto koncepty se nezmìnily, pouze byly potlaèeny budováním zdánlivì jednotného prostoru s podporou zvenèí, na níþ bylo moþné se aktuálnì pøiþivit. Desetiletá zkusenost s budováním státu v Afghánistánu se vsak ukázala jako neúspìsná. Pokus implementovat prvky demokratického a otevøeného zøízení do fragmentované spoleènosti, navíc se znaènými etnickými stereotypy, se ukázal pouze jako èásteènì úspìsný. Formálnì v zemi fungují volby, ústava a dalsí atributy standardního státu. Za úspìch také mùþeme povaþovat fakt, þe þádný z aktérù stávající moci i jejích oponentù nepopírá zcela existenci jednoho Afghánistánu jako takového, byse názory na jeho uspoøádání znaènì lisí. Na druhou stranu nelze zastírat fakt, þe si stále více aktérù pøedstavuje tento stát spoèívající na zcela protichùdných základech, pøedevsím vsak s pøevahou vlastní skupiny. Bohuþel existence zbraní a ozbrojený konflikt od roku 1978 neumoþnil klidnou výmìnu v èele zemì. Ve skuteènosti v Afghánistánu nadále dominují zájmy velitelù a vùdcù v místní politice a klanová politika v èele zemì.
Souèasný reþim je udrþován pøedevsím injekcemi zvenèí a prozatím neumí kumulovat zdroje, z nichþ by bylo moþné vydrþovat na dostateèné úrovni vnitøní frontu zemì, èi naopak zadrþovat ambice vùdcù jednotlivých skupin (nehledì na opakovaná prohlásení tìchto vùdcù o pøevzetí moci v zemi èi naopak podpore jednoty zeme). Ve stále zjitrené amosfére Afghánistánu se navíc umírnená krídla jednotlivých vlivných formací nemusejí vtdy prosazovat. Tivoty umírnených predstavitelu jsou naopak spíse v ohrotení, jak ukázal atentát na bývalého prezidenta Burhánuddína Rabbáního v zárí 2011. V situaci latentního napetí potom postací jedna relativne marginální záletitost, která se mute stát katalyzátorem nového velkého konfliktu a s ním i dalsí fragmentace. Vnitrní vývoj v zemi tak staví mezinárodní spolecenství pred zásadní zlom, který je determinován plánovaným odchodem nebo výrazným omezením spojeneckých (v prvé rade amerických) vojsk. Spolu s vnitrní politikou analyzovanou v clánku vede k pomerne rozporuplným a vzájemne si protirecícím záverum.
Jakkoliv je totit prítomnost zahranicních vojsk v Afghánistánu tercem stále vetsí kritiky v zemi samotné, stejne jako ve vysílajících zemích, lze konstatovat, te se jedná fakticky o jedinou sílu, která je momentálne schopna udrtet alespon zdání jednotného státu s jednotnou centrální vládou. Zároven vsak se spojeneckými vojsky odejde i vnejsí hrác a neprítel, címt vznikne i na afghánské vnitropolitické mape ideologická, vojenská i politická mezera. Udrtení Afghánistánu jako jednotného státu se stabilními vládami, které by se prípadne strídaly ve volbách, si pritom vytádá dlouhodobou stabilitu a znacné investice na vydrtování civilní zprávy, budování a údrtbu infrastruktury.25 Zároven bude nezbytné doufat ve stabilizaci situace v zemi a resení sporných bodu nevojenskou cestou. To je vsak znacne optimistický scénár. Je treba si uvedomit, te ochota ke vkladum do Afghánistánu zvnejsku vsak bude spíse stagnovat. I kdyby se tyto investice nasly, urcitá cást afghánské elity je bude povatovat za podporu jedné partikulární cásti vládnoucí elity, která bude (nikoliv neprávem) obvinována z korupcního jednání a rozkrádání této pomoci. Vnejsí pomoc tak bude vnímána v afghánské politické a vojenské elite spíse jako negativní prvek, cot znacne omezuje motnosti vnejsích hrácu zasahovat do dení v zemi.
Po odchodu ci omezení prítomnosti cizích vojsk v zemi budou nejruznejsí skupiny souperící o moc hledat soupere uvnitr Afghánistánu, pricemt na prvním míste bude stávající administrativa obvinovaná ze spojenectví s vnejsími silami. Karzáího centrální vláda tedy bude Nepastúny povatována za pastunskou a upírající práva na vládu ostatním skupinám (bez ohledu na realitu podobných obvinení). Mezi Pastúny pujde o vládu jednoho z kmenu, nadto spojenou s vnejsím svetem, a tudít neschopnou samostatné vlády v ocích konkurentu. Tato skutecnost mute vyostrit boj o moc v Kábulu i v regionech, cot mute vést k dalsí mentální i faktické dezintegraci celého prostoru. V prípade dalsí fragmentace Afghánistánu se vsak bude zeme pouze obtítne vracet k puvodnímu stavu. Je proto nezbytné se pripravit i na prípadné budoucí rozdelení Afghánistánu na mensí státy ci údelná panství, mj. podle vzoru nedávného oddelení jitního Súdánu. Rízené delení, jak jej navrhl napríklad Anatol Lieven, vsak lze pouze tetko provést, problémem bude predevsím rozdelení sfér vlivu a také vztah ke Kábulu a centrální vláde (at jit jakékoliv).26 O rízenou federalizaci se ostatne pokusila i sovetská okupacní správa v 80. letech, avsak jit tehdy tento plán narazil na nedefinovatelnost jednotlivých národnostních hranic. Za techto okolností lze pocítat spíse s variantou tivelného rozclenení Afghánistánu na nekolik neuznaných a vzájemne souperících panství, která bude v lepsím prípade zastresovat a legitimizovat formální a slabá vláda v Kábulu. Hlavní mesto pritom bude lákadlem pro vetsinu skupin s ambicemi operovat na celém afghánském území.
Pro vnejsí hráce, predevsím západní spojence, proto neexistuje mnoho smysluplných variant, jak dál postupovat v Afghánistánu. Lze priznat porátku, zcela opustit Afghánistán a pouze jej dostatecne izolovat tak, aby co nejméne dozvuku jakékoholiv tamního vývoje dolehlo za jeho hranice. Je rovnet motné prenechat vliv v zemi jiným uskupením (napríklad sanghajské organizaci spolupráce apod.), které si vsak tetko povedou lépe pri stabilizaci zeme. Mezinárodní spolecenství mute zároven vytrvat v dlouhodobé podpore soucasného (nebo jiného) retimu v Kábulu, trebate nemusí být vtdy zcela legitimní a akceptovatelný jak uvnitr Afghánistánu, tak i navenek. Zároven by bylo nutné doufat ve stabilizaci situace (ovsem pouze vnitrními silami, nebot motnosti vnejsích zásahu se budou omezovat) a postupný prechod k umírnenému a nevojenskému resení konfliktu mezi ambiciózními mistními vudci. Podpora by mela pokracovat do té doby, net bude takový retim schopen samostatne a bez cizí pomoci prevzít správu nad celým územím Afghánistánu, nebo alespon nad klícovými cástmi jeho pestré mozaiky. Prozatím je tato mozaika velmi krehká, její lepidlo nedrtí a jakýkoliv prudký pohyb mute vést k jejímu opetovnému rozbití, tak jako od roku 1978 a zejména po roce 1992.
POZNÁMKY
1 Mezi tzv. regionální velitele radím ty autority, které ovládají, v minulosti ovládali ci mají vliv na vetsí území Afghánistánu. K nim patrí predevsím Ismaíl Chán, bývalý guvernér Herátu, Ustad Atta v Balchu a Mazár-e sarífu, Abdul Rasíd Dostúm v Mazár-e sarífu, sebirgánu a Akce, Muhammad Fahím v Pandtsíru (do urcité míry i v severovýchodním Afghánistánu), Muhammad Mahaqqiq v severním Afghánistánu, Ghul Aga v Kandaháru, Din Muhammad v Dtalálábádu. Lokálními veliteli jsou potom obvykle mysleni jejich klienti na lokální úrovni, kterí ovládají napríklad jeden okres ci mikroregion.
2 QASSEM, Shayeq, Afghanistan Imperatives of Stability Mispercieved, s. 250.
3 Tyto informace pocházejí z neoficiálních zdroju od ruzných delegátu a byly potvrzeny autorovi mj. v interview s afghánským analytikem Wahídem Motdehem v Teheránu v listopadu 2005.
4 Nutnost "lavírování" mezi jednotlivými vlivnými skupinami v zemi prinesla i zajímavý výsledek pri volbe predsedy parlamentu, kdy poprvé ve vysoké státní funkci stanul Uzbek Abdul Raúf Ibrahímí, jakkoliv je i on spjat s jednou frakcí, konkrétne Dostúmovými Dtumbes-e Mellí-je Esámí. Ostatne nutno poznamenat, te postava predsedy parlamentu je s ohledem na reálné rozdelení pravomocí v rámci Afghánistánu spíse nominální, jakkoliv symbolická.
5 Typický je príklad Ismaíla Chána a jím kontrolovaného Herátu. Vedle prevzetí íránsko-afghánské celnice, která byla klícovým zdrojem príjmu pro Ismaíla Chána, se napríklad stavební zakázky na rekonstrukci silnic ujaly turecké spolecnosti na úkor lokálních spolecností pod kontrolou Ismaíla Chána. GIUSTOZZI, Antonio, War and Peace Economics of Afghanistan's Strongmen, s. 76-77.
6 GIUSTOZZI, Antonio, Los Grupos étnicos y la movilización política en Afganistan.
7 SERENKO, Andrej, Ijun'skij krizis v Kabule: Hegeran i Islamabad lisajut prava golosa v afganskom parlamente.
8 GISTOZZI, Antonio, Koran, Kalashnikov and Laptop. The Neo-Taliban Insurgency in Afghanistan, s. 229.
9 GIUSTOZZI, Antonio, Koran, Kalashnikov and Laptop. The Neo-Taliban Insurgency in Afghanistan.
10 GELLER, Armando, ALAM, Shah Jalam, A Socio-Political and -Cultural Model of the War in Afghanistan, s. 12.
11 JOHNSON, Thomas H., The Taliban Insurgency and an Analysis of Shabnamas (Night Letters).
12 GELLER, Armando, ALAM, Shah Jalam, A Socio-Political and -Cultural Model of the War in Afghanistan, s. 19-20)
13 Katdý z uvedených aspektu je problematický z jiných duvodu - únosy nelze provádet dlouhodobe se ziskem, výpalné je sice stálým, nicméne velmi slabým zdrojem príjmu s ohledem na slabost místních podnikatelu, kterí se mohou stát "klienty" a tercemi výpalného. Vetsí podnikatelé se obvykle sami stávají patrony ci jsou klienty lidí mnohem bohatsích a vlivnejsích, tj. nedosatitelných pro jednoho polního velitele). Prodej a distribuce narkotik jsou rízeny bohatými patrony, at jit ze strany vlády ci prímo rodiny prezidenta Karzáího, regionálními veliteli, Tálibánem ci jinými vlivnými funkcemi.
14 YADAV, Vikash, The Myth of te Moderate Taliban.
15 RUBIN, Barnett R., The Fragmentation of Afghanistan, s. 128-129.
16 Typickým prípadem je napríklad presun bývalého velitele Herátu Ismaíla Chána do vlády v Kábulu v roce 2005 a jeho nahrazení na vlivném postu guvernéra Herátu jinými lidmi, loajálnejsími Karzáímu, avsak bez výraznejsí autority v regionu samotném, tj. opet centralizace bez legitimizace.
17 Abdul Rasíd Dostúm, vlivný polní velitel severního Afghánistánu (zejména uzbecké populace) a významný obchodník s narkotiky, se tak v roce 2005 stal vrchním velitelem afghánské armády, kterým je dodnes s prestávkou vynucené emigrace do Turecka v letech 2008-2009.
18 Napríklad po nástupu Rangina Dadafara Spanty do úradu ministra zahranicních vecí v roce 2006, kdy byla znacná cást úredníku ministerstva kádrována podle etnického principu. QASSEM, Shayeq, Afghanistan Imperatives of Stability Mispercieved, s. 265.
19 GIUSTOZZI, Antonio, Los Grupos étnicos y la movilización política en Afganistan, s. 41.
20 BARFIELD, Thomas, Afghanistan's Ethnic Puzzle.
21 KNJAZEV, Alexandr, Afganistan v kontekste "Bol'sogo Blitnego Vostoka".
22 KNJAZEV, Alexandr, Afganistan - eto kontrapunkt jevrazijskoj geopolitiki.
23 KLEVEMAN, Lutz, The New Great Game: Blood and Oil in Central Asia, s. 239.
24 QASSEM, Shayekh, Afghanistan Imperatives of Stability Mispercieved, s. 249 a s. 273.
25 STARR, Frederick S., KUCHINS, Andrew C., The Key Success in Afghanistan. A Modern Silk Road Strategy. KUCHINS, Andrew C., SANDERSON, Thomas M., GORDON, David A., Afghanistan: Building the Missing Link in the Modern Silk Road.
26 LIEVEN, Anatol, Afghanistan: An Unsuitable Candidate for State-Building.
LITERATURA
[1] Survey of The Afghan People [online], Asia Foundation, 2010. Dostupný z WWW: <http://www.asiafoundation.org/resources/pdfs/Afghanistanin2010survey.pdf>
[2] BARFIELD, Thomas. Afghanistan's Ethnic Puzzle. Foreign Affairs. 2010, c. 5, s. 54-65.
[3] GELLER, Armando, ALAM, Shah Jalam. A Socio-Political and -Cultural Model of the War in Afghanistan. International Studies Review. 2010, c. 12, s. 8-30.
[4] GIUSTOZZI, Antonio. Koran, Kalashnikov and Laptop. The Neo-Taliban Insurgency in Afghanistan. New York: Columbia University Press, 2008. 259 s. ISBN 978-0-231-70010-8.
[5] GIUSTOZZI, Antonio. Los Grupos étnicos y la movilización política en Afganistan. Revista de Estudios Sociales (Bogota - Kolumbia). 2010, c. 37, 2010, s. 30-46.
[6] GIUSTOZZI, Antonio. War and Peace Economics of Afghanistan's Strongmen. International Peacekeeping. 2007, roc. 14, c. 1, s. 75-89.
[7] JOHNSON, Thomas H. The Taliban Insurgency and an Analysis of Shabnamas (Night Letters). Small Wars and Insurgencies. 2007, roc. 18, c. 3, s. 317-344.
[8] KLEVEMAN, Lutz. The New Great Game: Blood and Oil in Central Asia. New York: Grove Press, 2003. 295 s. ISBN 0-8021-4172-2.
[9] KNJAZEV, Alexandr, Afganistan - eto kontrapunkt jevrazijskoj geopolitiki. [online]. Ferghananews. 07.06.2011. Dostupný z WWW: <http://www.ferghananews.com>.
[10] KNJAZEV, Alexandr. Afganistan v kontekste "Bol'sogo Blitnego Vostoka" [online]. Fond Strategiceskoj kul'tury. 05.07.2011. Dostupný z WWW: <http://www.fsk.ru>.
[11] KUCHINS, Andrew C., SANDERSON, Thomas M., GORDON, David A. Afghanistan: Building the Missing Link in the Modern Silk Road. The Washington Quarterly, 2010, roc. 33, c. 2, s. 33-47.
[12] LIEVEN, Anatol. Afghanistan: An Unsuitable Candidate for State-Building. Conflict, Security and Development. 2007, roc. 7, c. 3, s. 483-489.
[13] QASSEM, Shayeq. Afghanistan Imperatives of Stability Mispercieved. Iranian Studies. 2009, roc. 42, c. 2, s. 247-276.
[14] RUBIN, Barnett R. The Fragmentation of Afghanistan. New Haven: Yale University Press, 2002. 378 s. ISBN 0-300-09519-8.
[15] RUBIN, Barnett R., HAMIZADA, Humayun. From Bonn to London: Governance Challenges ad the Future of Statebuilding in Afghanistan. International Peacekeeping. 2007, roc. 14, c. 1, s. 8-25.
[16] SERENKO, Andrej. Ijun'skij krizis v Kabule: Tegeran i Islamabad lisajut prava golosa v afganskom parlamente [online]. Afghanistan.ru, 25.6.2011. Dostupný z WWW: <http://www.afghanistan.ru/doc/20357.html>.
[17] STARR, Frederick S., KUCHINS, Andrew C. The Key Success in Afghanistan. A Modern Silk Road Strategy. Silk Road Paper. Washington-Stockholm: Central Asia-Caucasus Institute-Silk Road Studies Program, May 2010. 50 s. ISBN: 978-91-85937-83-7
[18] YADAV, Vikash, The Myth of te Moderate Taliban. Asian Affairs. An American Review. 2010, c. 37, s. 133-145.
Slavomír HORÁK *
* E-mail: [email protected]
You have requested "on-the-fly" machine translation of selected content from our databases. This functionality is provided solely for your convenience and is in no way intended to replace human translation. Show full disclaimer
Neither ProQuest nor its licensors make any representations or warranties with respect to the translations. The translations are automatically generated "AS IS" and "AS AVAILABLE" and are not retained in our systems. PROQUEST AND ITS LICENSORS SPECIFICALLY DISCLAIM ANY AND ALL EXPRESS OR IMPLIED WARRANTIES, INCLUDING WITHOUT LIMITATION, ANY WARRANTIES FOR AVAILABILITY, ACCURACY, TIMELINESS, COMPLETENESS, NON-INFRINGMENT, MERCHANTABILITY OR FITNESS FOR A PARTICULAR PURPOSE. Your use of the translations is subject to all use restrictions contained in your Electronic Products License Agreement and by using the translation functionality you agree to forgo any and all claims against ProQuest or its licensors for your use of the translation functionality and any output derived there from. Hide full disclaimer
Copyright University of Defence 2011
Abstract
The article focuses on the analysis of the internal politics of Afghanistan after 2001 and evaluates the results of state- and nation-building. The emphasis on internal politics is the only possible way to understand the processes in the country and work out the strategy for the country after the planned withdrawal (or limitation) of foreign troops from the country. In this context, the fragmentation and deepening cleavages among various social strata in the country (ethnic, sub-ethnic) is considered to be a crucial determinant of the development in the country. Several power groups define diverse attitudes towards the character of the future Afghan state. These circumstances could lead to the new round of the military conflict after the removal of foreign troops which are considered as a negative factor by a large part of the Afghan elite, albeit they serve as one of the stabilization factors in the country. However, the international community has (and will have) limited tools and influence to prevent any prospective conflict in the country. [PUBLICATION ABSTRACT]
You have requested "on-the-fly" machine translation of selected content from our databases. This functionality is provided solely for your convenience and is in no way intended to replace human translation. Show full disclaimer
Neither ProQuest nor its licensors make any representations or warranties with respect to the translations. The translations are automatically generated "AS IS" and "AS AVAILABLE" and are not retained in our systems. PROQUEST AND ITS LICENSORS SPECIFICALLY DISCLAIM ANY AND ALL EXPRESS OR IMPLIED WARRANTIES, INCLUDING WITHOUT LIMITATION, ANY WARRANTIES FOR AVAILABILITY, ACCURACY, TIMELINESS, COMPLETENESS, NON-INFRINGMENT, MERCHANTABILITY OR FITNESS FOR A PARTICULAR PURPOSE. Your use of the translations is subject to all use restrictions contained in your Electronic Products License Agreement and by using the translation functionality you agree to forgo any and all claims against ProQuest or its licensors for your use of the translation functionality and any output derived there from. Hide full disclaimer